Ve své době ho znal téměř každý četník na Moravě a ve Slezsku: ať už jako velitele četnického oddělení nebo z jeho působení v četnických školách u doplňovacího oddělení či z lyžařských kurzů.
Pokud by se historie odvíjela jinak, je docela dobře možné, že by z něj byl skvělý zemský četnický velitel, na kteroužto pozici měl „našlápnuto“. Nakonec jej komunistický převrat odsoudil k cestě do výslužby a zapomnění, naštěstí ne k cestě do vězení. I tak po dlouhé službě republice na poli válečném i bezpečnostním skončil s malým důchodem a v zapomnění. Jmenoval se Ladislav Snížek, dosáhl hodnosti podplukovníka a odpočívá na brněnském Ústředním hřbitově.
Za Rakouska a než vstoupil k četnictvu
Ladislav Snížek se narodil 9. 5. 1895 v Čáslavi. Zde absolvoval 4 třídy nižšího gymnázia s českou vyučovací řečí (1908-1912), po jeho ukončení nastoupil na kadetní školu v Praze, kde studium probíhalo v němčině. Po úspěšném vyřazení v roce 1915 následovala cesta na bojiště první světové války, kam odjel v hodnosti praporčíka se zeměbraneckým pěším plukem č. 32 jako velitel jedné z jeho čet, ale již 8. července téhož roku byl v bitvě u Sokalu zraněn průstřelem plic a levé nohy. Ještě téhož roku byl povýšen na poručíka, kvůli zranění však byl od služby na frontě superarbitrován a konal službu v zázemí. 1. 8. 1917 byl jmenován nadporučíkem a vrátil se do pole jako velitel kulometné roty svého pluku, tentokrát již na italské bojiště. Dle dobových svědectví se vždy projevoval jako správný Čech, přátelil se výhradně s důstojníky české a polské národnosti a vojákům se vždy snažil službu ulehčit.
Za svoje působení v době první světové války obdržel Ladislav Snížek několik vyznamenání: Stříbrnou medaili za udatnost I. třídy (1915), bronzové Signum laudis s meči (1916), stříbrné Signum laudis s meči, Vojenský záslužný kříž III. třídy s meči, Karlův vojenský kříž a Medaili za zranění (1917).
V listopadu 1918 byl v hodnosti nadporučíka převzat do československé armády a zařazen u 3. polního praporu Slovácké brigády ve funkci velitele kulometného oddílu při bojích na Těšínsku a na Slovensku. I zde se se dobře osvědčil a za zvlášť úspěšnou činnost jeho kulometného oddílu za boje u Zvolena obdržel v roce 1928 Československý válečný kříž. V červenci 1919 pak byl přijat do služeb československého četnictva, kde byla jeho kariéra neméně pestrá.
Ladislav Snížek byl typickým představitelem četnických důstojníků první republiky, kteří většinou přišli buď z legií nebo z rakousko-uherské armády, kde byli vojáky z povolání. Často také šlo o muže, kteří se ve válečných dobách plně osvědčili a získali nejedno vyznamenání.
Po vstupu k četnictvu
Když popisuji služební kariéru nějakého četníka, snažím se vždy přesně dohledat na jakých místech sloužil a od kdy do kdy tomu tak bylo. Ačkoliv u Ladislava Snížka mám jeho služební kariéru zmapovanou stejně podrobně, rozhodl jsem se ji zde popsat pouze stručně. Prošel totiž tolika místy a tolika funkcemi, že jen prostý výpis by vypadal jako nezáživný telefonní seznam. Podívejme se tedy jen na ta nejzajímavější služební místa, která zastával.
Ladislav Snížek byl k četnictvu přijat 10. 7. 1919 v hodnosti nadporučíka, a to zatím jen na zkoušku, jak bývalo tehdy zvykem. Hned byl ale jmenován instrukčním důstojníkem u četnického doplňovacího oddělení v Bratislavě (do ledna 1920), což je zvláštní, protože teprve poté byl povolán do informačního kurzu pro důstojníky správní (2-6/1920) a teprve tehdy získal formální četnické vzdělání. Následně se pohyboval na různých místech v Čechách: velitel četnického oddělení v Jičíně, velitel soustředěného oddílu na Kladně v době komunistických nepokojů, pobočník exponovaného štábního četnického důstojníka v Českých Budějovicích, další soustředění v Liberci… a březnu 1922 byl povýšen na kapitána četnictva.
Zásadním bylo pro něj absolvování četnického lyžařského kurz v Železné Rudě od ledna do března 1923, na základě kterého mohl následně působit jako instruktor lyžování. Tím se skutečně několikrát stal v pozdějších kurzech v Kolštejně (Branné) a Špindlerově Mlýně.
Svoje působení v Čechách ukončil v srpnu 1923, kdy byl přemístěn k Zemskému četnickému velitelství pro Slezsko. Zde byl zařazen k četnickému oddělení ve Slezské Ostravě, ale zároveň byl trvale přidělen jako velitel četnického doplňovacího oddělení v Opavě. Odtud si v první polovině roku 1924 „odskočil“ do Milovic absolvovat informační kurz pro velitele rot a od dubna 1925 působil jako velitel četnického oddělení v Krnově (v roce 1928 zároveň vedl i oddělení ve Frývaldově – dnešním Jeseníku). V lednu 1931 byl jmenován štábním kapitánem. Kromě již zmíněných dočasných odkomandování do lyžařských kurzů a k ředitelství armádních závěrečných cvičení IV. sboru v roce 1934 jako velitele polních četníků, působil v Krnově až do dubna 1938, kdy se stal velitelem četnického doplňovacího oddělení v Brně. Zřejmě v této souvislosti byl v srpnu 1938 povýšen na majora.
Po roce – v té době se naše republika nacházela už pod německou okupací – byl jmenován zástupcem velitele doplňovacího oddělení a nadále u něj působil jako instruktor. Následovalo opět roční působení ve funkci velitele četnického oddělení v Chrudimi a od 1. 8.1940 se opět vrátil do Brna, kde znovu velel četnickému doplňovacímu oddělení. Vrcholem četnické kariéry se pak stalo jmenování vyšším důstojníkem u štábu zemského četnického velitelství v Brně (1. 11. 1941). To se však už blížil konec služby L. Snížka v četnictvu, protože k 30. 4. 1943 byl odeslán na trvalý odpočinek s odůvodněním, že se jedná o „extrémně založeného Čecha, který proti němectví, a proto též proti všem nařízením a rozhodnutím zaujímá nesouhlasný postoj“.
Z jeho služebních posudků můžeme také vyčíst, jak se na něj dívali jeho nadřízení. Po celou dobu služby měl stupeň kvalifikace „velmi dobrý“, často je hodnocen tak, že „jeho služební činnost vynikala po celý kvalifikovaný rok nad průměrnou míru řádného vykonávání služby“. Mezi osobnostními charakteristikami najdeme hodnocení „pevné, bodré povahy, vážný, přímý, důsledný“ a byl plavcem, jezdcem na kole, na koni a měl kurs strojních pušek.
Po osvobození republiky
Odesláním Ladislava Snížka do výslužby Němci v roce 1943 jeho bezpečnostní služba neskončila. Přišel rok 1945 a s ním opět nové pořádky, které se od těch prvorepublikových výrazně lišily. A to ještě nikdo netušil, že za necelé 3 roky se budou měnit znovu…
Již 3. 5. 1945 byl major Snížek znovu povolán do služby, když jej inspektor uniformované a neuniformované policie pro Moravu pplk. čet. Paskovský prozatímně ustanovil zástupcem velitele zemského četnického velitelství. Pokračoval tedy přibližně ve stejné funkci, ve které za protektorátu skončil. V říjnu 1945 pak byl do služby povolán oficiálně, a to do již nově vzniklého Sboru národní bezpečnosti. V rámci odčinění křivd bylo nejprve zrušeno přeložení do výslužby a následně byl v prosinci 1945 povýšen do hodnosti podplukovníka se zpětnou účinností od 28. 10. 1941. V červnu 1946 pak byl zproštěn velení informačnímu kurzu pro velitele stanic a stal se přednostou III. oddělení u štábu zemského velitelství v Brně.
Jenže to už se blížil únor 1948 a s ním i komunistický převrat v naší republice. Po převzetí politické moci komunisty následovaly téměř okamžitě čistky v nejvyšších patrech vojenských i bezpečnostních složek. Ladislava Snížka tato čistka postihla již 17. 4. 1948, kdy mu byla bez udání důvodu udělena dovolená s čekaným a zároveň byl zproštěn služby v SNB, bylo mu zakázáno nosit stejnokroj a každé opuštění bydliště na delší dobu musel hlásit telefonicky nebo písemně zemskému velitelství SNB. Uvážíme-li, že se L. Snížek ničeho nedopustil, bylo to opatření velmi tvrdé a dehonestující. Však proti němu také podal odvolání, kde argumentuje tím, že mu byl udělen za boje o Slovensko jako výraz vděčnosti národa Čs. válečný kříž, během četnické služby měl vždy velmi dobrou kvalifikaci, působil opakovaně jako instruktor v četnických školách a při volbách ve sboru v roce 1945 získal od příslušníků SNB druhý nejvyšší počet hlasů, takže byl „z vůle lidu“ ustanoven náměstkem zemského velitele pro Moravu-venkov. Z tohoto odvolání se ještě dozvídáme, že již 13. 5. 1948 byl předvolán na Úřad ochrany práce, kde se zřejmě mělo jednat o jeho zařazení do pracovního poměru. Při tamní lékařské prohlídce však bylo zjištěno, že v důsledku následků průstřelu plic a celkové podvýživy (60 kg váhy při 174 cm výšky) je jakékoliv manuální práce neschopen. Celkově se cítil velmi trapně, protože se na něj spoluobčané dívali jako na poznamenaného, a po celoživotním řádném vykonávání profese důstojníka vše cítil jako velkou nespravedlnost.
Přes odvolání a urgence skrze různé vlivné osobnosti nebyl L. Snížek již do činné služby povolán, dosáhl alespoň toho, že s ním byl ke dni 1. 9. 1948 oficiálně rozvázán služební poměr a on po 33 letech služby ve věku 53 let odešel do trvalé výslužby.
Toto rozhodnutí se ještě pokusil zvrátit u očistné komise (její oficiální název zněl „Komise pro čistotu veřejného života při Ústředním akčním výboru Národní fronty Praha“), ale ta mu již v únoru 1949 píše, že není důvod k revizi opatření, kterým byl dán na dovolenou s čekaným.
Ladislav Snížek tak 16. 4. 1965 umírá ve věku nedožitých 70 let, aniž by se dočkal omluvy a nápravy křivdy, které se na něm dopustili českoslovenští komunisté. Odpočívá na brněnském Ústředním hřbitově, kde našel po letech cestování klid…
V době společenského uvolnění v roce 1968 podala vdova žádost o rehabilitaci, ale ta byla v roce 1970 – podobně jako mnoho obdobných – zamítnuta. Úspěšná byla až žádost podaná dcerou po revoluci v dubnu 1990. V lednu 1992 vydalo Federální ministerstvo vnitra Osvědčení o mimosoudní rehabilitaci a v listopadu téhož roku jmenovalo Ladislava Snížka do hodnosti policejního plukovníka in memoriam.
Poválečné osudy Ladislava Snížka věrně kopírují společenské události, kterými naše republika od roku 1945 procházela. Zároveň jsou velmi podobné osudům dalších jeho kolegů, kteří svůj život zasvětili bezpečnostní službě a po letech první republiky se museli vyrovnávat s totalitou nejdříve německou, později komunistickou. Někteří byli poznamenaní pouze nespravedlivým vyhazovem, jiní byli vězněni nebo donuceni k emigraci. Dodnes jsou jejich životní cesty zmapovány jen okrajově, ačkoliv by měly být připomínány jako svědectví toho, co s lidmi provedlo 20. století. Tito lidé si prošli hrůzami první světové války, obdobím relativního klidu v 20. a 30. letech, německou okupací, nástupem komunismu a na stará kolena existenčními starostmi včetně obav o zaopatření vlastní rodiny…
Památky na Ladislava Snížka
V pozůstalosti Ladislava Snížka se kromě množství zajímavých fotografií a dokumentů dochovaly i zcela unikátní uniformy, které během své služby nosil. Jde o velmi vzácné součásti stejnokroje důstojníka správního, navíc v kompletním a téměř nepoškozeném stavu.
Na první fotografii je tzv. pláštěnka, kterou bylo povoleno nosit pouze mimo bezpečnostní službu a k vycházkovému stejnokroji mimo služební reprezentační příležitosti. Pláštěnka má sametový límec, na něm výložky správního důstojníka a čísla ZČV s podložkami ze sukna v četnické červené barvě. Pláštěnka odpovídá předpisu z roku 1934 a dá se předpokládat, že ji L. Snížek nosil do nuceného odchodu do výslužby v roce 1943. Po válce již zřejmě nebyla používána.
Druhá fotografie zachycuje zimní blůzu s podšitím z černé beránčí „kožišiny“, bohužel s odpáraným límcem. Zimní blůza, jak její název napovídá, se nosila v chladném období, kdy ještě bylo příliš teplo na běžný dlouhý plášť, a to jak do služby, tak mimo službu. Ovšem bylo zakázáno ji nosit při slavnostních příležitostech, při soustředěních a při zařazení v oddílu. Na blůze stejně jako na ostatních stejnokrojových součástech, jsou knoflíky z období protektorátu.
Na třetí fotografii vidíme služební blůzu majora četnictva opět s výložkami důstojníka správního a označením příslušnosti k ZČV Brno. Domníváme se, že tyto tři stejnokrojové součásti (pláštěnka, zimní a služební blůza) byly používány do roku 1943, tomu odpovídá i jejich ošití protektorátními knoflíky a distinkce majora (nebo stopy po nich).
Zbývající dvě součásti – čepice a vycházková blůza, mají distinkce doplněny na hodnost podplukovníka. Je tedy na místě se domnívat, že je Ladislav Snížek používal jak za války v hodnosti majora, tak při jeho opětovném povolání do služby v květnu 1945, a po povýšení na podplukovníka, kdy stávající distinkční odznaky doplnil o jednu hvězdu jiného provedení než byly ty původní. Na čepici ještě došlo po válce k výměně čepicového odznaku na prvorepublikový standard, jinak obě součásti odpovídají protektorátnímu standardu vycházejícímu střihem z první republiky.
U vycházkové blůzy ještě stojí za povšimnutí otisk stužky Čs. válečného kříže a poutka určená pro zavěšení ostatních vyznamenání (aby nedocházelo při každém připínání k propíchnutí sukna).
Rád bych zde poděkoval příbuzným pana plukovníka, jejichž nevšední ochota umožnila připomenout osud tohoto nevšedního muže, kterého ve své době znal téměř každý četník na Moravě.
Stejnokrojovou blůzu Ladislava Snížka můžete od letošního roku spatřit v expozici Četnické stanice v Chlumci nad Cidlinou, kam byla po dohodě zapůjčena.
